Mokrolazceká 60

25.08.2015 06:37

První zkouška opravdové cyklistiky, jak by řekli mnozí „silničáři“. Tak by se dal popsat náš první silniční závod, na který jsme se vydali spolu s Romanem. Po extrémních vedrech k nám dorazilo chladné deštivé počasí už v sobotu, jenže já tou dobou závodil v Rusavě. V neděli ráno, když jsem se chystal na závod, pršelo stále z předešlé noci. Zvažoval jsem, zdali nejet autem, avšak to bych nebyl já, kdybych se nerozhodl pro kolo. Ostatně i podle radaru měl déšť ustávat a taky se tak stalo. Těsně před mým odjezdem do Mokrých Lazců přestalo pršet a já to opravdu uvítal, protože za deště se mi na úplně kluzkých silnicích závodit moc nechtělo.

Když jsem dorazil na místo a uviděl zázemí, pocítil jsem malé zklamání, protože mě tam čekaly jen stany s lavičkami a trochu zmatená organizace. Byl to však můj pocit, silniční závod jsem doposud neabsolvoval, avšak doufal jsem, že když se jedná již o 19. ročník, takové základy budou mít zmáknuté. V porovnání s jinými MTB závody tahle akce značně pokulhávala. Za 250 Kč nám dali v podstatě jen pivo a párek, startovní číslo a čip se vracel (čip na zálohu).

Pár minut před koncem prezentace dojel Roman. Udělal si malý trénink ještě před závodem, poněvadž musel jet rychle, aby prezentaci samotnou stihl, když se rozhodoval na poslední chvíli. Já jeho příjezd opravdu uvítal, do té doby jsem si tam připadal tak nějak, jako bych tam nepatřil.

Do startu jsme ještě probírali předchozí závody a rozhodně si bylo o čem povídat. Asi 10 minut před startem jsme se rozhodli, že se pojedeme zařadit, jenže v ten moment jsem zjistil, že jsem si špatně přichytil čip (připevnil jsem si vidlici se špicí, takže se mé přední kolo nemohlo pohybovat). Roman mi to pomohl rychle sundat a já běžel rychle pro další pásku. Problém jsme vyřešili značně rychle, start nám (mi) tedy neutekl. Zařazení na startu nám vůbec nelámalo hlavu, protože jsme neočekávali zázraky – jen jsme nechtěli být poslední. Zvolili jsme tedy spíše zadní část startovního pole.

Jakmile organizátoři odstartovali závod, všichni se rozjeli, jako by právě vyloupili banku. Závodníci kolem mě projížděli, jak kdybych téměř stál. Propadl jsem se téměř na úplný konec. Se zbytkem jsme se snažili dojet hlavní skupinu, což se nám naštěstí podařilo, ale protože ihned po startu se jelo mírně do kopce v šíleném tempu, které mi ani hlava nebrala, napadlo mě, že takhle se přece nemůže jet celý závod. Tohle pro mě byla ledová sprcha. Když se zatočilo na Nové Sedlice (já schovaný za balíkem), tempo mírně pokleslo, ale poznat to moc nešlo – během chvilky jsme zase vyjížděli pryč.

Při nájezdu do prvního kopce na Pustou Polom mi balík začal poodjíždět (včetně Romana, který se držel). Netrvalo dlouho a peloton byl pryč. Utvořili jsme tam malou skupinu a snažili se pronásledovat hlavní balík. Na konci kopce jsem mojí skupince ujel, ale dojel jsem zase další, takže u mě nedocházelo ke zbytečnému plýtvání silami.

K mému velkému překvapení jsem kopce většinou tahal já. Ano, peloton byl dávno pryč, ale v mé skupince jsem se držel stále vepředu. Pár krát mi prolétl hlavou takový šílený nápad – ujet skupině. Na pár desítek metrů to ve strategických místech nebyl problém, avšak později se síla skupina jednoznačně prokázala a dojeli mě. Někteří z nich pravděpodobně nebyli schopni držet naše tempo, protože v cíli už jsme tak početní nebyli.

První kopec závodníky značně roztrhal, tedy alespoň z mého pohledu. Nicméně jak už to tak bývá, sjezd jsme přejeli raz dva a na obzoru se zjevil další těžší kopec. Já opět vpředu – asi za to můžou mé těžké převody, zkrátka mi kolo nedovolí jet moc pomalu. Psychicky jsem však připraven byl dobře díky mému středečnímu tréninku, který vedl 80 % trasy závodu.

Zhruba na 28. km nás čekal sjezd, na který jsem se vyloženě těšil. Silnice byla sice trochu mokrá, ale obavy nepřicházely v úvahu. Během tréninku jsem si jej užil, během závodu však nikoliv. Tempo bylo vysoké a já si vůbec neodpočinul, navíc mi to uteklo velmi rychle. Dole na něj navazoval pro mě nejtěžší kopec směrem na Skřipov. Nebyl nijak závratně prudký, ale nahrazoval to vzdáleností – 6 km nekončícího kopce mi ukradlo pár sil.

Menší šok přišel v okamžiku, kdy se najelo do části závodu, kterou jsem v mém tréninku neprojížděl. Čekal na mě dost prudký kopec a po odjetých kilometrech se na mě taky mírně podepsal. Ačkoliv jsem jej vyjel jako druhý, neblbnul jsem a počkal na zbytek. Další várku kilometrů jsme ujeli pohromadě, abychom tak pošetřili síly.

Dalším překvapením bylo dojetí Romana zhruba necelých 10 km před cílem. Nemohl jsem uvěřit, že bych ho někdy mohl dojet, ale když mi po závodě řekl, že málo spal, jedl a s sebou měl jen jeden gel, který jsem mu před závodem dával, vůbec mě nepřekvapilo, že mu došly síly. Navíc většinu závodu nejel ve skupině, což je u tohoto druhu závodu velmi podstatné. Snažil jsem se jej popohnat, ale zřejmě už měl dost. Přesto však dojel pouhé 2 minuty za mnou, což ho muselo skutečně bolet.

Během posledních kilometrů jsem plánoval dojezd do cíle a přemýšlel o závěrečném spurtu. Plán mi však zhatila prudká zatáčka těsně před cílem, takže při dojezdu do cíle už to bylo něco jako „polospurt“. Ze zatáčky jsem vyjel třetí a podařilo se mi předjet závodníka přede mnou. Jeli jsme těsně vedle sebe a rozhodovaly milimetry neboli 3 tisíciny sekundy.

V cíli jsem počkal na Romana a z Budišovic jsme se vydali zpět do Mokrých Lazců, kde bylo zázemí závodu. Po závodě už šlo o takovou rutinu – zhodnocení závodu a doplnění sil jídlem.

Před vyhlašováním čekali organizátoři na posledního závodníka, který dojel za necelé tři hodiny. Během čekání se vůbec nic nedělo, organizačně se nejednalo o programem nabitou akci, ačkoliv se konal již 19. ročník. Tady by se organizátoři mohli něco přiučit od různých MTB závodů, které mají program mnohdy až do rána. Neříkám, že je to životně důležité, na závodech nikdy dlouho nezůstávám, ale nějak oživit by to mohli.

Zkušenost to byla dobrá a hlavně dosti cenná. Jsem rád, že jsem závod absolvoval a dokonce si umím představit sebe sama na dalším startu, bavilo mě to.

Na závěr bych chtěl poděkovat Romanovi, který mě přijel podpořit, ačkoliv pro závod neměl ideální podmínky a přesto se rozhodl odjet závod se mnou. Opravdu mi to pomohlo.

 

 

Vojta

 

 

 

Diskusní téma: Mokrolazceká 60

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek